Hlavouni – příběhy zapomenutých bytostí

Nudlosopátor, latinsky Sopátorus Nudlus

NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍBĚH JE UKÁZKOU JEDNOHO Z 24 OBILČEJŮ Z PEXESA „HLAVOUNI“. ZÁROVEŇ JEDEN Z 24 PŘÍBĚHŮ KE VZNIKAJÍCÍ KNIZE „HLAVOUNI – PŘÍBĚHY ZAPOMENUTÝCH BYTOSTÍ“

Když jsem byl malý, bydleli jsme v suterénu. Suterén je byt, který je ve sklepě. A protože ve sklepě, neboli suterénu, bývá vlhko a zima, to určitě víte, protože vaše babičky dávají do sklepa potraviny, býval jsem často nemocný. A jak víte, ke klasické dětské nemoci patří kašlání, teplota, horký čaj, peřina, fááákt nedobré kapičky od mamky a také nechybí to nechutné smrkání do kapesníků.

No a takhle jednou v lednu, chvíli po Vánocích, jsem měl chřipku. Teplota 38,2 °C, bolela mě hlava, pořád jsem musel zapíjet čajem ty nedobré kapičky… Ale mě to vlastně vyhovovalo, protože jsem se vyhnul diktátu z češtiny. Nejhorší byla rýma, sople se mi táhly z nosu jako vykynuté těsto na buchty u mojí babičky. Už se to nedalo vydržet, od smrkání a frkání jsem měl odřený nos a jednoho večera před spaním jsem se vysmrkal tak moc, že kapesník byl úplně plný nudlí. Zmuchlal jsem ho a právě když jsem se ho chystal odložit, kapesník se mi zavrtěl v ruce. Lekl jsem se! Kapesník jsem odhodil na peřinu. On se hýbe! Ten kapesník se hýbe! Opatrně jsem ho vzal a rozevřel. No téééda! Co to tam vidím?! Je to něco mezi mouchou a žábou s dlouhým chobotem. Je to hrozně prťavý, asi jako můj nehet na palci u nohy. Chtěl jsem to vyhodit z okna, která jsme měli u stropu, protože jak jsem už říkal, bydleli jsme v suterénním bytě. Ale ta mouchožába promluvila! Byl to zvláštní hlas, asi jako když si zacpeš nos a mluvíš do nějaké trubky. Ten tvor říkal: „Prosím, nevyhazuj mě, jsem tu proto, že jsis mě sám přivolal, narodil jsem se z tvého frknutí z nosu a jsem tu, abychom si vzájemně pomohli.“

Týjo, a co vlastně ode mě chceš? zeptal jsem se překvapeně. „No hele, já jsem se zrodil, abych mohl dětem vysávat sople z nosu, které mě živí, a díky nim neuvěřitelně rychle rostu. Za pár dní budu silný a budu se umět pohybovat na delší vzdálenosti.“

Jak jsem později zjistil, to byl právě jeho životní úkol – cestovat v noci mezi otevřenými okny a hledat nemocné děti a vysávat jim soplíky z nosu. Obvykle to dělá, když spíte, protože obzvlášť holky se ho často lekají. To víte, po téhle stravě je celý zelenohnědý a chobotek, kterým saje, se mu občas prodlouží, až je třikrát delší než jeho žabí tělíčko. A právě holky se ho občas lekaly…

Nudlosopátor, tak jsem ho k jeho veliké radosti pojmenoval, rostl opravdu rychle. Zařadil jsem ho k druhu poddruhu cucírů. Za čtyři dny mu už nestačil jako pelíšek můj fááák nechutně posmrkaný kapesník, který jsem před mamkou i s Nudlosopátorem schovával ve škvíře mezi matrací. Ale v tu dobu už začal chodit, tedy spíš skákat, vzhledem k jeho žabímu tělíčku, ven na noční lov soplíků k mým kamarádům. On mi totiž prozradil, že může vysávat soplíky z nosů těch lidiček, kteří v něj věří. Takže já jsem hned druhý den, co jsem Nudlosopátora vyfrknul, volal Járovi, Michalovi, oběma Tomášům ze třídy, Macele, Kubovi, Kristýně, Elišce a ještě spoustě dalším, a všem jsem řekl o Nudlosopátorovi. A protože někteří z nich věřili tomu, co jsem jim řekl, tak je Nudlosopátor začal navštěvovat. No jasně, někteří kamarádi si ze mě ve škole začali utahovat, že je to blbost, že žádná taková bytost neexistuje, ale já jsem si myslel svoje a nechal jsem je v nevědomosti.

Uzdravil jsem se opravdu rychle a to především díky mému novému kamarádovi. Důležité však bylo mít v noci pootevřené okno, i když jsem byl nemocný, aby Nudlosopátor za mnou mohl přijít. Navíc, když mám v noci pootevřené okno, ať jsem nemocný, nebo zdravý, lépe se mi dýchá, protože v pokoji mám víc čerstvého vzduchu a ten vzduch se mi lépe dostane do plic a do těla, a ráno mám spoustu síly, oproti tomu, když okno bude zavřené. Jo a ještě jsem zapomněl napsat, jak to dopadlo s tím diktátem, na který jsem chyběl. Úča si mě normálně vzala do kabinetu a diktát jsem tam musel napsat s ní. No, já teda nevím, jestli to není proti nějakému školnímu zákonu, ale mého tátu to nezajímalo, byl dost naštvanej, protože jsem z toho diktátu dostal čtyřku! Příště radši na diktát nebudu chybět ve škole, protože si aspoň budu moci po očku zkontrolovat u souseda, jestli tam nemám moc pravopisných chyb.